Tam, kde se Čas mění v Bezčasí…
tam, kde vše zaniká a vzniká…
v nekonečném prostoru Ticha…
bez začátku a bez konce…
pluje napříč Věky velký Duhový had…

Continue reading →

Znám jednu ženu – ze svých vnitřních cest. Už ani nevím, kdy jsme se potkaly poprvé, možná tehdy v jeskyni, když jsem šla zkoumat hlubiny svého ženství. Je to stará indiánka – ale slovo stará úplně neodpovídá tomu, co vyzařuje. Její duch je věčně mladý. Říkám jí Mamita. V posledních letech se stala takovou mou vnitřní matkou. Poté, co zemřela moje máma, začala se v mém životě objevovat častěji a nabízet mi podporu a rady. Continue reading →

Žijeme ve světě polarit. Ke dni patří noc, ke světlu tma, k teplu chlad, k mužskému ženské, k nádechu výdech, k životu smrt… jedno bez druhého by neexistovalo. Jedna polarita potřebuje druhou, společně tvoří dokonalý celek.

Continue reading →

Sedím v šeru pokoje a přemítám o životě. Kouř šalvěje stoupá vzhůru a očišťuje mé tělo i mysl. Dlouhé listopadové večery jsou pro mě těmi nejhlubšími v roce. Cítím v nich prazvláštní sílu, která mě před devětadvaceti lety poprvé přivítala na svět. Hranice mezi pozemským světem a světem za zraky je v těchto dnech tak tenká… Continue reading →

A pak pukly i ledy na zrcadle mého ega. Vítr změn se proháněl všude kolem a znovuzrozené Slunce ozařovalo probouzející se části, které tak dlouhou dobu spaly. Continue reading →

Konečně povolily ledy. Všechno taje a rozpouští se. Všechno, co zamrzlo, se pomalu chystá probudit k životu. Sedím pod stromem na břehu tajícího jezera a kdesi nad mraky vnímám záři Luny v úplňku. Jsem požehnaná – jsem součástí toho všeho. A tak nechávám zamrzlá místa svého srdce rozehřát Láskou. Continue reading →

Po temné bouři, která se snesla na kraj mého žití, nastalo Ticho. A v tom Tichu se začalo zlehka rozsvěcet světlo uvnitř mé duše. Světlo jemné jako dech, živené odhodláním stát se naplno tou, kterou můžu být. Tady a Teď. Světlo živené uvolněním a bezvýhradným přijetím… Continue reading →

Cítím jasně, co musím udělat. Dojít na jedno důležité místo. Někoho nebo něco hledám. Mám doručit nějakou zprávu či má být nějaká důležitá zpráva doručena mně. Continue reading →

Jezerní zrcadlo se zamlžilo zimou a osamělé Slunce se sklánělo k hřebenům tmavých vrchů. Něžně a s Láskou hladilo nehybnou hladinu. Někde tam, za zamrzlým zrcadlem, je teď druhé Slunce. Snad zas až roztaje led, osvítí jedno druhé svou září… Continue reading →

Ve velké prosvětlené místnosti zámku stojí dva šamani. Tiše spolu rozmlouvají, dívají se směrem ke mně a pak zapalují šalvěj. Otáčím se a odcházím. Nechci je vyrušovat. Jeden z nich jde ale za mnou, v zádech vnímám jeho přibližující se energii. Continue reading →