Podzimní mlha objímá noční město u jezera a po kapkách svlažuje vše živé. Voda je dnes v noci všude. Na zemi, v trávě, na zežloutlém spadaném listí, v korunách téměř už nahých stromů… Continue reading →

Vysoko nahoře, kde dravci krouží nad zamlženými vrcholky hor, tam, kde Dech je vším, je ukrytá jeskyně. Ví o ní jen pár zasvěcených, ale úzká strmá cesta, která k ní vede, je přístupná všem. Každý, kdo přichází je hledačem, ať už to ví či ne. Někteří sem při svém hledání zabloudí, jiní přesně vědí, za čím jdou. Ať už je ale důvod jejich příchodu jakýkoli, všichni najdou totéž… Continue reading →

V době, kdy Čas ještě míval jinou tvář… totiž on měl vždy stejnou, ale bylo na ní nahlíženo jinak než dnes… žil v temných vírech Prázdnoty strom. Plul prostorem, spletitými kořeny vrůstal hluboko do Ticha a ve svých větvích hostil paprsky Světla. A tak tam byl věčnost. Continue reading →

Něco chce, abych se vrátila do svého břicha. Abych se zase vydala na Cestu. Jen já, moje bosé nohy a náruč Matky Země. Šumění lesů a vod, daleko do neznáma, bezcílně. Jen já a velikost Vesmíru. Ohně v lesích, za hranicemi času a prostoru. Vrátit se domů, učit se zas rozumět hlasům Všehomíra. Plnými doušky se napít ranních svítání stejně jako podvečerních bouří. K smrti se bát a zároveň tím růst, stát se zase součástí světa, do kterého patřím. Vrátit se domů.

Zdá se, jako by se za Portálem zvedaly víry. Tma se pomalu plíží z koutů ven. Už je v korunách stromů, na pláních,… za očima.  Continue reading →