Podzimní mlha objímá noční město u jezera a po kapkách svlažuje vše živé. Voda je dnes v noci všude. Na zemi, v trávě, na zežloutlém spadaném listí, v korunách téměř už nahých stromů… Prosycuje vzduch, vpíjí se mi do kůže a zlehka se vsakuje do mých vlasů. V Tichu této zvláštní noci přicházím až k jezeru. Stojím na jeho břehu a poslouchám. Promlouvá ke mně, šeptá v kapkách padajících na hladinu, bublá a otevírá se a zavírá za pohyby ryb, které míří z hlubin na hladinu a zase zpět. Mlha uvolňuje mé oči, které se noří do její neurčitosti. A spolu s očima se začíná uvolňovat i něco uvnitř. Uši se naplno otvírají a začíná skrz ně přicházet hudba jezerní noci. Uvědomuji si dar, který mi byl dán, ale který dlouho ležel v zapomnění. Skrze sluch můžu nahlížet do míst, jež jsem už zapomněla vnímat. Hudba zní ve všem. Příroda hovoří. Nepřetržitě k nám promlouvá. Ve větru, v kapkách vody, zvířecích pohybech, v růstu stromů… Všemi tóny proniká nekonečně plné Ticho stvoření, které nelze slyšet jinak než plným vnímáním a prožíváním.