Ve velké prosvětlené místnosti zámku stojí dva šamani. Tiše spolu rozmlouvají, dívají se směrem ke mně a pak zapalují šalvěj. Otáčím se a odcházím. Nechci je vyrušovat. Jeden z nich jde ale za mnou, v zádech vnímám jeho přibližující se energii.

Zastavuji se, zavírám oči a rozpřahuji ruce v gestu přijímání. Cítím energii byliny, jejímž kouřem mě očišťuje. Je tak obrovská, že před její velikostí padám na kolena a klaním se jí. A pak vnímám, jak spolu s pohyby ruky šamana a s pohyby kouře tvoří vír na vrcholu mojí hlavy. Spirálu, která otevírá tunel nahoru, rozevírá prostor nade mnou a nechává mi nahlédnout do Vesmíru.

Jsem z té cesty do Nekonečna tak unavená, že už zvládám jen ležet na zemi. Nemůžu se hýbat, nemůžu otevřít oči ani vydat hlásku, jen silně vnímám. Připadám si jako veliká nádoba. Všechno ve mně rezonuje, všechno je mi dostupné. Jsem součástí Země, ležím v jejích hlubinách, a zároveň jsem otevřená nahoru do Vesmíru.

„Vnější svět, v němž žiješ, je orientačním prostorem, tichým rádcem na cestě, kterou naše duše přišla v této době vykonat na toto místo, do tohoto těla. Kvality jednotlivých světových stran, jednotlivých živlů a jednotlivých ročních období jsou ukazatelem zpět do Středu, z nějž můžeš proniknout do „druhého světa“, „na druhý břeh“, do míst, která k Tobě denně tiše promlouvají skrze sny a vjemy, ale jež zároveň často nevnímáš. Když ve svém Středu tyto dva světy propojíš a dokážeš je žít oba současně, můžeš tak naplno prožít Jednotu a vyváženou Celistvost, ze které se všechno rodí a v níž zároveň vše zaniká. Spojením viditelného s neviditelným pak vzniká „Ráj na Zemi“.“