V době, kdy Čas ještě míval jinou tvář… totiž on měl vždy stejnou, ale bylo na ní nahlíženo jinak než dnes… žil v temných vírech Prázdnoty strom. Plul prostorem, spletitými kořeny vrůstal hluboko do Ticha a ve svých větvích hostil paprsky Světla. A tak tam byl věčnost.

Nebylo by o čem vyprávět, kdyby jednoho dne jeden Člověk, který žil na nedaleké planetě, nevzhlédl k Temnotě a nezačal zkoumat to Ticho, z nějž strom vyrůstal. Když ho poprvé spatřil, věděl, že žádný z jeho dní už nebude stejný. Toužil se ke stromu dostat co nejblíž. Dlouhé noci nespal, pozoroval nekonečné dálky oblohy a nořil se do své touhy. Celé dny pak usilovně přemýšlel, jak proniknout do dalekého světa nekonečného Vesmíru. Ráno vstával s myšlenkou na svůj strom a večer se celý rozechvělý ukládal do trávy, aby ho znovu mohl spatřit. A tak šel den za dnem, noc za nocí…

Jednoho večera přišel zase na louku, odkud strom pozoroval, vzhlédl k obloze, ale strom nespatřil. Ležel v rozpřažené náruči noci, nevěříc svým očím a čekal. Čekal dlouho a doufal, že se strom objeví. Jak se blížilo svítání, začal být zoufalý. S prvními ranními paprsky propukl v pláč. Jeho strom, smysl všech jeho posledních dní i nocí zmizel.

Ten Člověk pak chodil pod noční oblohu po mnoho večerů. Vzhlížel vzhůru, čekal, prosil, spílal, plakal, modlil se…, ale jako by vše bylo nenávratně pryč. Celý jeho život ztratil smysl, propadal se hloub a hloub. Ač byl zaplavený mořem slz, zklamaný a vyčerpaný, nepřestával hledat. Hledal všude, na obloze i v lesích. Po mnoha probdělých nocích nakonec usnul…

Do snu mu přiletěla vážka. Svými duhovými křídly zamávala před jeho očima a on zacítil jemný vánek na tváři. Lehce plula vzduchem, čeřila ho do vlnek a nespouštěla z Člověka oči. Ten na ní však jen nechápavě zíral a ničemu nerozuměl. Pak se náhle rychle rozletěla směrem k němu a zmizela v černé hlubině jeho očí.

Proniknutý Tajemstvím a celý ohromený se probudil do temnoty noci. Jeho pohled ihned zamířil vzhůru, aby opět hledal svůj strom. Ale Tajemství, které mu vážka odkryla, mu otevřelo pohled na druhou stranu. Jeho oči se staly vchodem do nekonečného vnitřního Vesmíru. Začal to tam poznávat! Ty víry Prázdnoty… i to Ticho, které živí. A pak pohlédnul na svou touhu, kterou choval hluboko v srdci. Tak moc toužil splynout se svým stromem, až začal cítit jeho mízu ve svých žilách. V úžasu vydechl do Ticha… a v tu chvíli ho vycházející slunce pohladilo svými paprsky ve větvích.

Nic není takové, jaké se na první pohled zdá být. Žijeme v čase, v jehož věčnosti je všechno možné…