Konečně povolily ledy. Všechno taje a rozpouští se. Všechno, co zamrzlo, se pomalu chystá probudit k životu. Sedím pod stromem na břehu tajícího jezera a kdesi nad mraky vnímám záři Luny v úplňku. Jsem požehnaná – jsem součástí toho všeho. A tak nechávám zamrzlá místa svého srdce rozehřát Láskou.

Ve dne, v noci na mé okno létají ptáci. Zvou mě: „Vzlétni!“ A tak dýchám ještě hlouběji do svého srdce. Ještě hlouběji, než kdy předtím. A lecčemu začínám rozumět. Všechno zase zapadá na to správné místo a já věřím, že tentokrát už nic z toho, co jsem objevila, nezapomenu.

TEĎ. Tak silný oka-mžik. Zpátky do těla, v jehož hlubinách můžu spatřit tu nesmírnou rozlehlost bytí.

Jak tóny flétny v dáli, vznáším se tím prostorem uvnitř sebe a znovu se učím důvěřovat. Nechávám se nést a splývám se vzdušnými proudy. Zbytky strachu láskyplně hladím a léčím stará zranění. Je to lehkost. Stále větší lehkost. S každým nádechem se nořím hlouběji a splývám se vším kolem sebe. Probouzí se něco nového, mnohem většího než jsem si zatím dokázala představit.

MY JSME DÁVNO JEDNÍM… a vždycky jedním zůstaneme. JEDINÝM.