Vysoko nahoře, kde dravci krouží nad zamlženými vrcholky hor, tam, kde Dech je vším, je ukrytá jeskyně. Ví o ní jen pár zasvěcených, ale úzká strmá cesta, která k ní vede, je přístupná všem. Každý, kdo přichází je hledačem, ať už to ví či ne. Někteří sem při svém hledání zabloudí, jiní přesně vědí, za čím jdou. Ať už je ale důvod jejich příchodu jakýkoli, všichni najdou totéž…

Jednoho chladného rána, kdy se vlhkost ještě choulila ve všech skalních zákoutích, přišla na pokraj cesty mladá žena. Její jméno bylo jedno z mnoha, i když si zpočátku myslela, že září nad všemi ostatními jmény. Dostalo se jí mnoha moudrých rad starších žen, měla před sebou jasný záměr a byla připravena obětovat svému hledání cokoli. O jeskyni se dozvěděla od své učitelky, staré moudré ženy z vesnice v údolí, která jí po mnoho let učila všem dovednostem pro ženu potřebným. „Kdo dojde až k jeskyni vysoko v horách,“ pravila, „spočine v Pravdě a otevře se Světlu. Chceš-li poznat, jaké to je doopravdy být ženou, najdi tu jeskyni a pak se vrať zpátky do údolí. Ať se však stane cokoli, na své cestě se zbytečně nezastavuj, neboť v horách čas plyne nazpátek, a brzy by ses mohla ztratit. Z cesty neodbočuj a jdi přímo vzhůru. Až najdeš jeskyni, nenech se zlákat její krásou, jinak navěky zůstaneš v oblacích.

Tobě bylo dáno tělo, proto musíš to, co najdeš v oblacích, přinést zpátky na zem. Pokud budeš cítit strach, vrhni se do vlastního stínu, protože jedině tam ho přemůžeš. A teď už jdi.“ Ta slova jako by jí poháněla kupředu, vstříc neznámu.

Zahalená do mlhy, plná odhodlání a prahnoucí po dobrodružství začala stoupat vzhůru. Kamenitá cesta promlouvala dunivým hlasem k jejím bosým chodidlům a zvala jí ke každému dalšímu kroku. Poháněná touhou a tepem vlastního srdce ten hlas následovala. Zlehka našlapovala a vnímala každé zrnko písku, v jehož maličkosti se zrcadlila velikost celého Vesmíru. Byla to zvláštní cesta. Jako by tam v horách opravdu čas žil vlastním životem. Měla pocit, že ušla sotva pár kroků, ale noc už zase pomalu halila krajinu do svého hávu.

Náhle se z mraků spustil hustý déšť. Dopadal jí prudce na kůži, dopadal na zem, a kapky se rychle slévaly do jemných pramínků. Pramínky pak pobíhaly mezi kamením a spojovaly se v potůčky. A potůčky se bez váhání rozběhly dolů po cestě. Omývaly její kotníky a jako by pomalu začaly odplavovat i části jí samotné. Stála na místě a jen vnímala všechnu tu vodu, která se přes ni valila. Jako by protékala celou její bytostí a brala s sebou všechno, co kdysi bývalo důležité. Vybavila se jí slova stařeny, která jí vždycky říkávala: „Vody není třeba se bát. Dokud Tebou proudí, jsi živá.“ A tak se uvolnila a stala se korytem horské řeky. Nechávala vodu protékat každou buňkou svého těla a nikterak se nebránila jejímu proudu. A jako je pod rozbouřenou řekou klidné dno, stejně tak klidně vykročila vstříc vrcholu.

Čím výš stoupala, tím víc se vítr opíral do skal, vplétal se jí do vlasů a do uší zpíval pradávné písně o ztracených poutnících. Co když zabloudí a nedojde k cíli? Co když tu dnes zemře? Co když už se nikdy nevrátí do údolí? Rozbušilo se jí srdce. Přišla si tak malá a nepatrná proti vší té velikosti Přírody… Tápajíc v nekonečné mlze začala zpívat.

Zpívala o domově, o údolí, a o touze, která jí přivedla na tuto cestu. Zpívala o kamenech, po jejichž tělech se procházela, o vodě, jejíhož proudu se stala korytem, o větru, který pronikal do každé části její bytosti. Zpívala tiše a její hlas zanikal v burácení okamžiku.

Téměř by se v tom všem burácení ztratila, kdyby se nestala zvláštní věc. Na cestě před ní se náhle z mlhy začala vynořovat dětská postava. Jak se k ní žena blížila, postupně rozeznávala malou holčičku oblečenou do kožešin, která šla po cestě směrem nahoru a vůbec nevypadala, že by zabloudila. I přes všechnu tu mlhu z ní byla cítit bezstarostnost, nevinnost a odvaha. Žena nemohla uvěřit vlastním očím. Kde se tu vzalo to dítě? Že by také hledalo jeskyni? Náhle shora zaburácel hlas Temné paní noci, který na holčičku zavolal jménem a po chvíli pokračoval: „Myslíš si, že jsi tu sama, ale nejsi. Někdo jde za Tebou,“ hřmělo oblohou. Zdálo se, jako by jí ten hlas vytrhl z jejího vlastního světa, v němž kráčela. Ohlédla se a podívala se pozorněji do mlhy. Když zahlédla ženu, s úlekem se proměnila v medvídě a utíkala po cestě pryč. Žena si připadala jako ve snu. Protírala si oči a nemohla uvěřit tomu, co právě viděla. Když se trochu vzpamatovala, chtěla se rozběhnout za ní. Vtom však ucítila vůni zmoklé zvířecí srsti a všimla si, že se kousek od ní za obřím kamenem začalo vynořovat velké huňaté tělo. Aniž by se stačila vzpamatovat, velká hnědá medvědice se rozběhla směrem k ní. Když byla nadosah, postavila se na zadní, hlasitě zařvala a začala ženu odstrkovat svými mohutnými tlapami. Žena se strachy celá roztřásla, couvala a rukama si zakrývala hlavu. Vtom se mraky rozestoupily, pronikavý svit Luny na okamžik prozářil mlhu a rozlil se na cestu. Když žena zahlédla vlastní stín vykreslený na vlhkém kamení, vzpomněla si na slova stařeny. Nechala proto medvědici a boj s ní ve vnějším světě a pomalu se do svého stínu nořila. Její tělo se začalo uvolňovat a z vibrací nárazů, které vycházely ze zvířecích tlap, náhle pochopila, že jí medvědice nechce ublížit. Čím víc se nořila do svého stínu, čím víc se uvolňovala, tím krásnější byl pocit převahy velké strážkyně hor. Naplno se poddala pohybům, které k ní přicházely, až skončila na kolenou, zavalená těžkým tělem zvířete, které jí dýchalo na zátylek. Byl to teplý dech plný síly a odvahy, který se jí šířil po zádech jako pohlazení, a vléval své kvality hluboko do jejího těla. Naplno v sobě zacítila sílu velké medvědice a někde v hloubi věděla, že jí na její cestě bude vždy provázet. Bylo to jako odevzdat se hlasu svého srdce. Jako říct ano všem svým strachům i všem svým touhám. Jako říct ano životu.

Velká strážkyně hor se pak zvedla, ladným krokem zmizela v mlze stejně rychle, jako se z ní vynořila, a nechala ženu ležet na cestě. Ta se po chvíli probrala z pocitu slastného odevzdání a vzpomněla si na svůj záměr. Ač byla celá zahalená do mlžných mraků, ve kterých bylo vidět sotva na pár kroků, naplno teď cítila své srdce, které jí jasně ukazovalo cestu.

Vystoupila až nahoru nad mraky, do míst, kde hnízdí dravci. Tam cesta končila, rozevírala se a tvořila plošinu lemovanou ostrými kameny. Mlhu i mraky měla teď hluboko pod sebou, takže mohla poprvé spatřit slunce, které už stálo vysoko na obloze. Po tak dlouhé cestě v mlhách, která však zároveň jako by trvala pouhý okamžik, si její oči musely chvíli přivykat jeho pronikavé záři. Položila se na záda, aby si odpočinula, a pozorovala oblohu. Čím dál víc vnímala přítomnost jiného času, který jakoby ji slastně omotával a lákal někam zpátky.

Tolik se jí chtělo odpočívat a nechávat se oblažovat tím zvláštním proudem času, ale zároveň cítila, že sem přišla kvůli něčemu důležitému… jen si už skoro nevzpomínala, kvůli čemu. V náruči horského času se její vzpomínky postupně zamlžovaly a minulost se měnila v budoucnost… Přestávala se orientovat. Nevěděla, proč přišla ani kam jde. A tak se jen uvolnila do kolíbavého pocitu nového prožívání a dál pozorovala nekonečně modrou oblohu.

Po chvíli si všimla něčeho zvláštního. Slunce se tu po obloze pohybovalo zcela jinak, než byla zvyklá. Plynulo poměrně rychle, až se zdálo, že tvoří oblouk, a pohybovalo se od západu k východu. Pozorně to všechno sledovala, až se v ní začal rodit zvláštní pocit. S jedním z jeho záchvěvů k ní pak přišel obraz údolí a vesnice plné malých chatrčí. Před očima se jí objevila stařena, na kterou už málem zapomněla, a znovu jí nabádala, aby se na své cestě zbytečně nezastavovala. V tu chvíli se rozpomněla. Přišla přeci hledat jeskyni! Posadila se a začala se rozhlížet kolem.

Pár metrů od sebe zahlédla skalní puklinu, která se zanořovala hluboko do nitra hory. Vstala a s bušícím srdcem šla směrem k ní. U jejího vchodu však zůstala překvapeně stát. Ucítila kouř ohně smísený s vůní bylin, který se nesl skalním otvorem až k ní. Někdo byl uvnitř. Pomalu přistoupila blíž a nahlédla do tmy. Před sebou uviděla chodbu klesající dolů, která byla na konci ozářená měkkým oranžovým světlem. Praskání dřeva v ohni promlouvalo do ticha a odráželo se od skalních stěn. Ani nedýchala a potichu vkročila do temné chodby před sebou. Když došla až na její konec, rozprostřel se před ní velký kruhový prostor, vysoký tak, že nebylo možné dohlédnout až nahoru. Zem byla celá pokrytá vrstvou jemného písku, stěny zdobily malby ptáků a vytesané tváře zvířat, a uprostřed hořel oheň. V jeho blízkosti seděla zády k ní malá postava. Žena v ní hned poznala holčičku, kterou potkala tam v horách. Nechtěla ji vylekat a tak šla velmi, velmi tiše a opatrně. „Duše hledá v kraji svého dětství to, co dávno upadlo v zapomnění…“ vyšlo z úst té maličké a točilo se jeskyní pořád dokola jako ozvěna. Všechna zvířata na stěnách jako by náhle ožila a otáčela své hlavy za těmi slovy, která pak padala jako déšť záblesků dolů na ženu. Ptáci zamávali svými křídly, vyletěli z kolmých stěn a s hlasitým šuměním prolétávali kolem její hlavy. Začínala se rozpomínat, před jejíma očima se vynořovala spousta obrazů, kterým někde uvnitř rozuměla, ale nic z toho nešlo zachytit slovy. Pak mlčky přistoupila až k ohni a posadila se naproti holčičce. Teprve teď spatřila její tvář a poznala v ní sama sebe. Seděly tam spolu beze slov a upřeně se dívaly jedna druhé do očí. Jiskry z ohně stoupaly vzhůru a čas se najednou roztočil tak rychle, že spolu s nimi mizel vysoko v nekonečnu jeskyně. Nevinné dětské oči byly tak hluboké, že se v nich žena brzy ztratila. Cítila jen pevnou zem, která ji podpírala, a vnímala nekonečně rozlehlý Vesmír, který se rozprostíral nad její hlavou. A pak se její tělo stalo širokou jeskyní, v níž hořel oheň, a zvířecí hlavy shlížely ze stěn dolů jako jeho strážci. Shora do ní dopadalo Světlo nekonečna, prozařovalo každý kout, a v jejích útrobách vnikalo hluboko do temnoty Země, která mu slastně vibrovala vstříc. S každým jejím nádechem dýchal celý Vesmír, který se v ní teď rozprostíral. Nebylo kam jít, ani co hledat. Otevřela se jí brána k dávno zapomenutému, brána zpět k darům, se kterými se všichni rodíme…

Holčička pak ještě dlouho přihazovala do ohně vzácné byliny, a do ticha tohoto léčivého okamžiku šeptala slova, která se vryla hluboko do ženina srdce: „Až budeš příště stát uprostřed noci, se Zemí pod nohama a nekonečným Vesmírem nad hlavou, zapal oheň svého srdce a staň se jeskyní, v níž mohou splynout v Jedno…“
Nikdo neví, kolik času uběhlo od odchodu mladé ženy z vesnice, ani jak dlouho byla v horách. Možná to byly roky, možná týdny. Říká se, že stařena ve své chatrči denně zapalovala oheň a připravovala odvary z bylin, které jí pomáhaly být mladé ženě blíž. Prý spolu po nocích rozmlouvaly v prostoru, který oko nezasvěceného nespatří. Dobře věděla, že se žena musí vrátit zpátky do údolí. Kdyby se nevrátila, její život by netrval příliš dlouho. Rozplynutá v nekonečnu by brzy opustila své tělo a nesplnila tak poslání, se kterým sem na zem jako žena přišla. „Bylo Ti dáno tělo, proto musíš to, co najdeš v oblacích, přinést zpátky na zem,“ znělo každé noci v neslyšných písních, které se až do úsvitu vznášely od chatrče k vrcholkům hor.

Podzimní mlhy brázdily zvlhlé ranní louky. Barevné listí ševelilo v lehkém vánku a naplno se odevzdávalo slábnoucím paprskům slunce. Bylo to sotva pár dní, co nad kraj přišla Temnota, podívala se Světlu zpříma do očí a pomilovala se s ním jako rovná s rovným. Teď nadcházel Její čas. Po část roku bude vládnout a svým tmavým tělem zahalí nejen svého milovaného, ale i vše ostatní, co dýchá životem…

V tu dobu se žena vrátila do údolí. Byla unavená a vyhladovělá. Lidé jí skoro nepoznávali. Na první pohled by se mohlo zdát, že je chudou žebračkou, která chodí od vesnice k vesnici. Ale ve skutečnosti byla mnohem bohatší než ti nejzámožnější v údolí. Nesla v sobě drahocenné tajemství, jež jí bylo odkryto nahoře v horách. Brána k dávno zapomenutému byla otevřená dokořán a ona do ní mohla kdykoli vstoupit. Když přicházela po cestě k chatrči stařeny, hejno ptáků proletělo nad její hlavou. Šumění jejich křídel jí zahalilo jako závoj. Ocitla se v Tichu, které prosvítalo mezi všemi zvuky zvenčí. S ptačími křídly jako by se její duše znovu vznášela vysoko nad všechen čas… Právě TEĎ je jediný okamžik. Právě TADY je jediný prostor.