Cítím jasně, co musím udělat. Dojít na jedno důležité místo. Někoho nebo něco hledám. Mám doručit nějakou zprávu či má být nějaká důležitá zpráva doručena mně.

Procházím zarostlou zahradou až na břeh rybníka. Tam u stavidla bydlí v dřevěné chatě muž se dvěma dcerami. Hned u chaty je molo, na němž zrovna dcery pracují. Jsou naplno přítomné v každém pohybu, sálá z nich přirozenost a klid. Loví ryby, chystají sítě a roztáčejí mlýnská kola. Procházím kolem nich a zjišťuji, že řeka, která z rybníka vždy vytéká, a podél níž jsem měla pokračovat na své cestě, je rozvodněná. Rozlévá se široko do krajiny a zaplavuje okolní louky. Cítím, že mám pokračovat dál, stačí, abych byla naplno napojená sama na sebe. Jedině tak budu schopná vnímat cestu pod hladinou. Mám ale strach. Co když z cesty sejdu? Co když nezvládnu naplno vnímat? Utopím se? Co když se stanu potravou něčeho mnohem většího? Myslím na to, jaké by to asi bylo mít teď loďku…

Jdu po cestě, nohy už mám po kolena ve vodě, ale stále ještě můžu vnímat okraje cesty. Náhle ke mně z rozvodněné nekonečné vody připlouvají dvě ryby. Ryby velké jako já. Cítím, že jejich energie směřuje přímo ke mně a s obavami dělám pár kroků zpět. Vtom na mě volá rybář: „Máš obrovské štěstí, že za Tebou plavou samy, aniž bys je musela lovit nebo hledat.“ Z jeho slov vnímám, že se to moc často nestává a že bych si toho měla patřičně vážit. Cítím ale strach. Ryby přicházejí z těch nekonečných vod… a já se bojím, že nezvládnu být tak dlouho vědomá, abych v nich nezůstala navždy. Zároveň ale vím, že přesně tudy vede má cesta. Jen tam mě volá mé srdce. Jen tam je třeba jít. Nikam jinam.

Spolu s nocí pak ryby vplouvají do světla a já se probouzím do nového dne. V prvních ranních paprscích nechávám ryby připlout blíž, poslouchám jejich řeč, která se houpe spolu s vodou, a nacházím v nich pomocníky. Dva rádce, kteří chtějí plavat po mém boku, ukázat mi cestu a provést mě říší pod vodou.