Zdá se, jako by se za Portálem zvedaly víry. Tma se pomalu plíží z koutů ven. Už je v korunách stromů, na pláních,… za očima. 

Najednou se to ve mně rozhostilo… Smrt. Všichni jsme tak blízko. Je všude kolem nás, na každém kroku nás může dostihnout… kdykoli… a přece si ji neuvědomujeme. Přece se jí snažíme nevidět. Co je to smrt? Vstup do Tmy… do Ticha?

Celá noc pak byla zvláštní. Nezdál se mi žádný sen, jako jinou noc – žádný děj, žádné symboly, žádní lidé, žádná zvířata, NIC. Jen pocity obrovského prostoru, který mě obklopuje. Vznášela jsem se v jeho Tichu a Temnotě a kolem mě proplouvaly myšlenky, které jakoby ani nebyly myšlenkami.

Do toho prostoru jako bych vstupovala modlitbou. Ale jinou než na jakou jsem byla zvyklá. Modlitbou směřovanou nikoli ven, k abstraktním nebesům, ale dovnitř sebe samé, k božské podstatě svého nitra. Pozvolna jsem se do něj nořila a zase se z něj vynořovala ven. Jako bych vlastně ve skutečnosti vůbec nespala. Jako bych bděla v prostoru, který je mnohem dostupnější než jsem si kdy jen dokázala představit. Jako bych měla možnost vědomě se rozhodovat, zda do něj vstoupím nebo ne.

A pak přišel den. Nad hlavou mi proletělo pět velkých bílých labutí. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že se na všechno dívám jinak, než po celý svůj dosavadní život. Jako bych v nich najednou spatřovala tu Temnotu, která se v prostoru těla ukrývá, a kterou máme jako živí tvorové všichni společnou. Nekonečný temný prostor. Vesmír v nás. Jako by to vnější bylo pouhou iluzí a opravdovost se skrývala někde za tím „zřejmým“. V každém kameni, rostlině, zvířeti, člověku… tam je: tajemný tmavý prostor, do kterého když jednou vstoupíš, spatříš jeho nekonečnost a nikdy víc neuvidíš svět tak, jako dřív. Nekonečný prostor skrytý za závojem tvarů a barev. Nedá se vidět očima, nedá se o něm přemýšlet, dá se jen vnímat – někde uvnitř. A všichni to JSME!

A čas? Pokud by všechno bylo prázdnotou a prostorem, potom by bylo zbytečné rozdělovat čas na úseky minulosti – přítomnosti – budoucnosti. Pokud bychom všichni byli uprostřed toho prostoru, pokud bychom my všichni BYLI tím prostorem, měli bychom přístup ke všemu, co se v něm nachází. Ke všemu, co „bylo“, „je“ a „bude“ v rámci našeho vnímání času. A pak…proč by se měl oddělovat prostor… když je jeden a tentýž? Měli bychom přístup ke všemu, ať už se to nachází kdekoli. Setkávali bychom se skrz tento prostor, který všichni sdílíme. Uvnitř něj. Mohli bychom komunikovat „telepaticky“. A to nejen se vším, co žije „teď“, ale i se vším, co tu „bylo před námi“ a se vším, co „přijde po nás“. Protože pokud je ten prostor v nás všech, pokud jím my všichni jsme, pak já jsem ty a ty jsi já a nezáleží na tom, kde v prostoru a čase se zrovna nacházíme. Znamenalo by to, že uvnitř jsme všichni jediným Vesmírem, jedinou „bytostí“…

A co je potom smrt? Možná jen přechod tam, kde všichni celou dobu jsme, jen nám to všechny ty tvary, formy a barvy znesnadňují vnímat. Lze to „spatřit“ hned, nejen až po smrti. Dá se to VNÍMAT.
Přicházíme z Hvězd… Odcházíme ke Hvězdám… Možná, že žijeme celý život ve Hvězdách, jenom o tom nevíme. Všichni naši dávní předkové, kteří „věděli“, se vztahovali k Vesmíru. Jen my jsme zapomněli to, co nám nad hlavami sděluje…