Tam, kde se Čas mění v Bezčasí…
tam, kde vše zaniká a vzniká…
v nekonečném prostoru Ticha…
bez začátku a bez konce…
pluje napříč Věky velký Duhový had…
Září všemi barvami, světélkuje a jeho třpytivé šupiny probleskují do všech vesmírných zákoutí. Někdy se vlní ladně jako klidná řeka… někdy sviští jako divoký vítr přinášející změny, které nejde zastavit… někdy se mění ve spalující lávu, která vše sežehne na popel, z něhož vyklíčí nový život. Kam pronikne, tam vnáší čirou, ryzí energii Stvoření.
Občas k lidem připlouvá v čase Snění, otvírá jejich oči Pravdě a odhaluje Tajemství. Někdy se zjevuje na obloze a vyzývá k rozpomenutí na Původ všeho, na Zdroj, z něhož pocházíme…
Jedné letní noci připlul Duhový had k dívce, která žila uprostřed lesů. Ta dívka hada znala. Už několikrát se setkali. Občas k ní připlouval ve snech, které zářily barvami tak jasnými, že je těžké je slovy popsat. A protože se vše děje v pravý čas, Duhový had připlul právě tu noc, kdy měla být vyslyšena dívčina prosba o pomoc a podporu na její cestě životem. Už dlouho totiž hledala způsob, jak se stát ženou. Ne že by ženou nebyla, ale vnitřně se jí být necítila. A tak hledala možnosti, jak překonat všechno to staré, přežité a nezdravé, co jí bylo předchozími generacemi žen jejího rodu předáno. Roky nabývala dojmu, že to, čím je, nestačí, a že aby něco znamenala, musí se neustále zdokonalovat a snažit být lepší. A tak na sobě tvrdě pracovala. Tak tvrdě, že úplně zapomněla na sílu jemnosti, která tepe v srdci ženství. A o tu tady šlo. O tu jemnou sílu, která hladí, konejší a pečuje. O sílu měkkosti, zranitelnosti a odevzdání. O sílu jen tak být, důvěřovat Životu a plynout s jeho proudem…
A tak se té letní noci Duhový had snesl na Zem, aby dívce tuto sílu připomněl. Svou jemnou energií prostoupil celý les, kde dívka spala, a zahalil ho do měkce třpytivých barev duhy. Prozářil temnotu, která jako by dlouhé roky zahalovala dívčino srdce.
Duhová záře byla tak velká a jasná, že probudila dívku ze spánku. Když vyšla ven ze svého obydlí, zůstala stát v úžasu nad tou krásou. Duhová energie zářila odevšad, prostupovala vším. Probleskovala v každé částečce vzduchu, zářila v každém stromě, keři i bylině, vyzařovala ze země pod jejíma nohama a jako ozvěna se vracela ve všech nočních zvucích. Zdánlivě obyčejný les se najednou stal lesem neobyčejným, magickým. To, co bylo skryto, se nyní zjevilo v celé Kráse a Pravdě.
Jak dívka dýchala, začala si uvědomovat, že i ona sama je součástí tohoto magického okamžiku… součástí velkolepého Stvoření… že od něj není oddělená… že duhové energie prostupují i jejím tělem, vibrují a září hluboko v jádru každé její buňky. Čím víc v sobě tuto Krásu pozorovala a objevovala, tím víc ta Krása rostla, sílila a rozšiřovala se za hranice času a prostoru.
Tu noc dívka zmizela… a spolu s ní i vzdálenost mezi hledajícím a hledaným. Stala se Krásou… samotným Bytím… miliardou duhově třpytivých hvězd…
A v tu chvíli posvátného napojení se Duhový had pohnul a jemně rozvlnil své tělo ve vesmírném tanci Stvoření.
„Být ženou, má drahá, neznamená o cokoli se snažit nebo čehokoli dosahovat. Být ženou znamená s důvěrou se odevzdat všeprostupujícímu Tajemství a plynout s Ním v milostném tanci.“
Tam, kde se Čas mění v Bezčasí…
tam, kde vše zaniká a vzniká…
v nekonečném prostoru Ticha…
bez začátku a bez konce…
pluje napříč Věky velký Duhový had…