Sedím v šeru pokoje a přemítám o životě. Kouř šalvěje stoupá vzhůru a očišťuje mé tělo i mysl. Dlouhé listopadové večery jsou pro mě těmi nejhlubšími v roce. Cítím v nich prazvláštní sílu, která mě před devětadvaceti lety poprvé přivítala na svět. Hranice mezi pozemským světem a světem za zraky je v těchto dnech tak tenká…

Každý rok touto dobou jako bych se rozpomínala, kdo skutečně jsem, odkud přicházím a kam kráčím. Neumím to ani tak popsat slovy, ale cítím to v každé buňce svého těla. Mlhavé noční písně plné větru a vůně spadaného listí mě silně spojují s prostorem, který je mi tak blízký. Chci vědět víc, a tak usedám do ticha vlastního nitra a poslouchám…

Kdysi dávno prý žila jedna žena. Vlasy černé jako peří havranů, oči hluboké jako jeskyně na konci Času. Stejně jako já dnes, i ona se ve tmě listopadových nocí dívala do plamenů ohně, přemítala o uplynulém životě a cítila hlubokou vděčnost za všechno, co ji potkalo. Uvědomovala si, že všechno je tu pro ni. Pro její růst a vývoj. Každá situace, kdy se cítila špatně, každý člověk, který v jejím srdci zanechal šrám, každá nemoc, bolest nebo pocit méněcennosti… to všechno tu bylo pro ni. Byly to příležitosti, malé dárky, které jen často nedokázala ocenit.

Jedné listopadové noci, v předvečer jejích devětadvacátých narozenin ji navštívila stará moudrá žena, která bydlela vysoko v horách. Lidé ji moc často nevídali, protože z hor do údolí chodila zřídka. Když ji žena s havraními vlasy přizvala k ohni, aby se posadila a ohřála po dlouhé cestě, podělila se s ní o svou moudrost. Zatímco upíjela meduňkový čaj, nabídla mladé ženě něco ze svého vědění:

„Probuď se ze spánku,“ řekla a její hlas zněl jako dunivý zvon. „Denní i noční svět jsou propletené… Noci se stále prodlužují a tím nám na delší a delší okamžiky odemykají brány ke Snu a jeho strážcům. Duchové rostlin, zvířat a živlů promlouvají. Vlákny svého bytí přispívají do přediva Snění a vedou nás po cestách jeho krajiny. Vše, co může, se ukrývá do lůna Velké Matky, aby se později s přibývajícím světlem znovu zrodilo. Ale my lidé zůstáváme dál. V rozlehlosti chladivých nocí na obnaženém těle Matky Země si pak mnohem více můžeme uvědomit, že to, co je osvětleno, není světem jediným… Dech Vesmíru proudí až k nám, ukazuje nám svou sílu a nabízí svou bezčasovost. Pokud víme, jak tyto dva světy propojit, můžeme začít proměňovat temnotu ve světlo a světlo ve skutečnost. Žít své sny s otevřenýma očima…“

Mladá žena poslouchala a na nic se neptala. Slova stařeny jako by se vtiskovala hluboko do každé buňky jejího těla. Zatím ještě nevěděla, jak konkrétně s touto moudrostí naloží, ale cítila, že nadcházející rok jejího života bude něčím nový a zvláštní. Mlčky pak spolu se stařenou seděly u ohně a popíjely čaj. Mladá žena pečlivě přikládala, aby světlo vědomí co nejdéle hořelo. Byla ze srdce vděčná za tak vzácnou návštěvu.

Jako bych se vrátila v čase. Jako bych já sama byla tou ženou s havraními vlasy, která přikládá do ohně a hostí vzácnou návštěvu. A tak děkuji za všechny zkušenosti, které mi život přináší. Děkuji za příležitosti a dary, obzvlášť pak za ty, které nejsem schopná rozpoznat, neboť ty jsou dary nejcennějšími. Věřím, že brzy prohlédnu a naučím se je spatřovat. Zarůstám kořeny hluboko do Země. Pronikám hlínou, pískem a kamením, hliněnými nádobami a kostmi předků, až k samému jádru Země. A pak zvedám hlavu vzhůru, k rozlehlému Vesmíru a zvu do svého nitra jeho věčnost a bezčasovost, jeho prostor a nekonečné možnosti…