„Chvíle, kdy kráčíme přírodou za měsíční noci, je dobou návratu k sobě samým.“ Wa-Na-Nee-Che

Nejpřímější, ale pro mnohé z nás zároveň nejděsivější způsob, jak se konfrontovat se svými strachy, je cesta nočním lesem. Pravdou však je, že za největšími strachy se většinou skrývají největší poklady…

Ve tmě z našeho podvědomí vystupují ty nejhrozivější obrazy a představy, jakých jsme jen schopni. Tuhne při nich až krev v žilách. Většinou však nejsou nijak reálně opodstatněné. Stačí pouze, že je tma a že nemůžeme danou situaci obhlédnout či běžným způsobem zhodnotit. Připadáme si hned ztracení a ohrožení. Právě v tu chvíli můžeme naplno spatřit své vlastní utkvělé představy a strachy, kterým jsme se rozhodli věřit. Můžeme se jim podívat zpříma do očí a přehodnotit jejich vliv na nás samotné. Ba co víc. V takových chvílích můžeme navíc zjistit, že naše smysly mají mnohem větší potenciál, než jaký v běžném životě využíváme…

Z vlastních zkušeností musím říct, že noční cesty lesem jsou jedním z nejsilnějších prostředků sebepoznání. Několikrát jsem přešla noční Krkonoše a mnohokrát strávila noc o samotě uprostřed lesů. Všechny tyto zážitky se hluboce vryly do mé paměti, silně mě obohatily a posílily, a rozšířily mé vnímání. Kráčet tmou, cestou necestou, setkávat se se zvířaty stejně jako se svými strachy, nechávat se prozářit svitem Luny či prodchnout burácením hromu, naslouchat nekonečnému tichu…, to všechno mi otevřelo přístup k mnohem jemnější formě vnímání, než na kterou jsem byla zvyklá.

I jedna jediná noc v lesích nás může k nepoznání proměnit. Na první pohled možná nebude nic znát, možná, že druzí žádnou změnu neuvidí, ale my sami ji ucítíme. To, co zažijeme uvnitř, nás hluboce a navždy promění. Prohlédnout tmu vlastního nitra je zkušenost, která v nás přetrvá živá. Je to pilíř, o který se následně můžeme opřít v obtížných chvílích svého života. 

Cesta nočním lesem zahrnuje bdění. Tento posvátný čas, v němž můžeme pohlédnout do hloubky svého nitra, by byla škoda zaspat.