Občas se mě lidé ptají, proč háčkuju a pletu. Připadá jim, že jsou to činnosti pro babičky v důchodu. Já se na to ale dívám jinak… je to pro mě forma meditace.

Příst, tkát, plést,… splétat nejjemnější vlákna vlastního žití. Vědomě, s každým nádechem znovu a znovu. Naplno se účastnit vytváření vlastního života, být tvůrcem vlastní reality.

Při každém pletení, háčkování, tkaní či jakékoli jiné formě spřádání a splétání si připadám jako pavoučice, která tká svojí pavučinu. Uvědomuji si najednou mnohem širší souvislosti:

Stejně tak, jako splétám přízi nitku po nitce, očko po očku, aby z ní vznikl svetr, ve kterém se budu cítit krásně a příjemně, stejně tak v každém okamžiku splétám jednotlivými myšlenkami, pocity, slovy a činy „oděv“ vlastního života. Tvořím ho v rovině svého nitra. Záleží jen na mně, kolik barev do něj vpletu. Záleží jen na mně, nakolik při tom budu soustředěná. Záleží jen na mně, jaký život si vytvořím. A to mi háčkování a pletení vždy připomíná.

Vždycky si znovu a znovu uvědomuji, že je třeba pracovat vědomě, důkladně, pečlivě a trpělivě. Nitku za nitkou, očko za očkem, nádech za nádechem, den za dnem… vědomě splétat tenounká vlákna vlastní energie (myšlenek, emocí, přesvědčení, záměrů, snů a životní síly) a tvořit z nich pevnou a silnou „pavučinu“, která pro můj život zachytí jakékoli přání. Spřádat síť života tak, jak bych ho chtěla mít. Tkát nádherné vzory života, které oblečou mé bytí…

Dalším, nemalým důvodem, proč pletu a háčkuju, je zkrátka fakt, že ráda tvořím. Líbí se mi, když mi pod rukama vzniká něco nového a jedinečného. Ráda vytvářím nové kousky oblečení, kterými si můžu ozvláštnit či přibarvit svůj život… :-)