A pak pukly i ledy na zrcadle mého ega. Vítr změn se proháněl všude kolem a znovuzrozené Slunce ozařovalo probouzející se části, které tak dlouhou dobu spaly.

Učím se zas roztahovat křídla. Učím se znovu létat – na vnitřní obloze vlastní svobody, na proudech života. Už si ani moc nevzpomínám, kdy jsem létala naposled, ale vím, že se to z mého života vytratilo spolu s dětstvím. Své srdce jsem se ve strachu naučila chránit před nárazy tvrdého světa, ale tím jsem ho zároveň i uzavřela. Schovala jsem ho za brnění a skrytě toužila a doufala, že si ho snad někdo všimne. Tak usilovně jsem však hledala někoho, kdo by mé srdce zahřál a hýčkal, až jsem zapomněla, že vůbec jaké mám. Zapomněla jsem, jak naplno cítit. Zapomněla jsem, jak žít.
A tak roztahuji křídla, a i když občas padám do starých myšlenek a návyků, cítím, že se přece jen zvedám…