Mamita a zářivý šat

Znám jednu ženu – ze svých vnitřních cest. Už ani nevím, kdy jsme se potkaly poprvé, možná tehdy v jeskyni, když jsem šla zkoumat hlubiny svého ženství. Je to stará indiánka – ale slovo stará úplně neodpovídá tomu, co vyzařuje. Její duch je věčně mladý. Říkám jí Mamita. V posledních letech se stala takovou mou vnitřní matkou. Poté, co zemřela moje máma, začala se v mém životě objevovat častěji a nabízet mi podporu a rady.

Dnes je úplněk. Byla jsem se projít. Posadila jsem se v lese, kousek od cesty, a v tu chvíli jsem cítila, že ze západu kdosi přichází. Byla to Mamita. Překvapilo mě to. Běžně se to nestává, spíš bývám já ta, kdo ji vyhledá. Ale dnes nečekaně přišla ona za mnou. Měla na sobě krásný šat, takový tkaný přehoz, překrásný, hebký, jemný, zářivý. Mohla jsem na něm oči nechat. Všimla si toho, posadila se ke mně a začala mi vyprávět…:

Úplňkové noci vybízejí k vyprávění příběhů. Příběhů tak starých, že přesahují čas…

Za dávných dob, kdy ještě Síla proudila každou buňkou, kdy Síla zastřešovala všechno bytí, a všechno bytí Sílu vnímalo a dobře využívalo, v těch dobách žila žena, která tkala koberce. Měla ráda svoji práci. Každé vlákno, které držela mezi prsty, jí připomínalo, že každý detail je důležitý, že každý pohyb, který udělá, každý milimetr, který utká, se počítá. Každé sebemenší vlákénko je podstatným stavebním kamenem velkolepého díla.

Ta žena však jednoho dne pocítila strach. Aniž si to uvědomila, vkradl se do jejího domu. Do té doby žila v lásce, napojená na energie kolem, na Sílu proudící vším stvořením. Jednoho dne jakoby však na to všechno zapomněla. Jako by zapomněla, že ta Síla vyživuje i jí. Začala se obávat. Začala se strachovat sama o sebe, o svoje živobytí, o to, jestli bude mít dostatek, jestli bude mít co jíst, jestli bude někdo, kdo by ji miloval, jestli budou lidé, kteří by stáli o její koberce… Co si však neuvědomila, bylo, že její koberce zářily krásou právě proto, že do nich vplétala lásku.

Brzy žena pocítila, že to, co tká, se projevuje i navenek. Neuvědomila si však, že se v jejím výsledném díle odráží to, co do své práce vkládá. Její koberce najednou přestaly zářit. Přestaly jí dělat radost. Lidé je už tolik nevyhledávali. A o to víc sama sebe utvrzovala ve svém strachu. O to víc sama o sobě pochybovala.

Jednoho dne zavítala do vesnice stará moudrá žena. Její oděv byl tak zářivý! Zářil jako slunce, třpytil se jako hvězdy na noční obloze. Nešlo si toho nevšimnout. Přišla i do domu oné mladé ženy, která tkala koberce strachu.  Žena zůstala na stařenu zírat s otevřenou pusou. Hleděla na ni s úžasem:  „Stařenko, odkud máte tak krásný šat? Kdo tká takové krásné látky? A kde se dají sehnat tak vzácné příze?“ Ihned začala srovnávat stařenčin přehoz s tím, co sama vytvářela. A to ji ještě víc utvrdilo v jejím strachu a pochybnostech. Stařena na ženu soucitně pohlédla. Usmála se, pak se posadila na malou stoličku a začala vyprávět:

„U nás ve vesnici, tam odkud pocházím, víš, vysoko v horách, žijeme podobně jako vy tady v údolí… nebo se to tak aspoň na první pohled může zdát. Ale něco podstatného žije pod tím vším zřejmým. A to podstatné vetkáváme do našich látek.“ Žena chtěla vědět, co to je. Chtěla znát to tajemství. Sama by chtěla takové překrásné látky tkát. Stařena se usmála: „To, o čem tu mluvím, má milá, není z tohoto světa. Je to energie, se kterou je látka tkána. Energie, která září jako slunce, třpytí se jako hvězdy na noční obloze. Je to energie světla a lásky.“  Mladá žena se zamračila: „Jak mohu vplétat do svých látek energii světla a lásky, když jsem sama, nikoho nemám, láska jako by se mi vyhýbala, a co hůř… lidé přestali kupovat moje koberce…? Za chvíli nebudu mít co jíst. “

Stařena odvětila: „Zavři oči a představ si tu nejkrásnější a nejskvostnější látku. Takovou, jakou svět neviděl. Takovou, z jejíž krásy zrak přechází. Ty takovou látku můžeš vytvořit. Cítíš to? Cítíš ten pocit ve svém srdci, když si představuješ, jak se tvé prsty takové látky dotýkají? Jak je krásná, měkká, hebká, hřejivá, jak září, jak se třpytí… jak všichni lidé kolem zůstávají stát a jen v úžasu hledí na tu nádheru? Přesně to je pocit, který je třeba vetkávat do tvých děl. Nezáleží na tom, jestli máš to, co považuješ za hodnotné v hmotném světě. Jestli máš partnera, zákazníky, dost peněz… Největší bohatství je to, když se můžeš cítit tak krásně, jako bys sahala na tu nejhebčí a nejnádhernější látku z jiných sfér… jako bys sama byla tou překrásnou látkou. A tu můžeš vytvořit právě díky napojení na své srdce.“

Stařena odešla a mladá žena ještě dlouho přemýšlela nad vším, co se odehrálo. Řekla si, že to hned vyzkouší. Že se pokusí uvést do praxe to, co jí stařena poradila. Zkusí vnést tu překrásnou energii do svého tvoření. Moc se jí nechtělo věřit tomu, že by to mohlo mít vliv na vnější okolnosti… nicméně, ten pocit, co zažila, byl tak krásný, že ho chtěla zažít znovu. Posadila se ke svému stavu, a protože byla zručná tkadlena, zavřela oči a začala poslepu tkát. Jemně, něžně prsty hladila přízi, jako by se dotýkala svého milence. Začala drnkat na jednotlivá vlákna, jako by hrála na struny harfy. A každé drnknutí rozechvělo její srdce. Jako by v tu chvíli zaslechla zvuk. Překrásnou hudbu, která se linula z jejího srdce. A tak tkala a hrála a za zavřenýma očima jí tančilo tisíce hvězd. Její srdce se plnilo radostí, teplem a světem, a ona si užívala tu nádheru. Stala se tou krásou. Bylo to tak slastné. Nikdy nic slastnějšího nezažila… Chvílemi se jí tajil dech a chvílemi zrychloval. Tkala pomalu i rychle, nechávala se tou Silou vést a tančila s ní v milostném objetí.

Rozpoložila se do toho tolik, že zapomněla na čas. Když se probrala ze svého vytržení, zjistila, že je hluboká noc. Na obloze už byl měsíc v úplňku a zářil jí oknem do světnice. Mladá žena se podívala na svoji práci a nemohla uvěřit vlastním očím. To, co vytvořila, bylo překrásné. Nikdy nic krásnějšího neutkala. Rozhodla se, že tohle dílo neprodá. Vytvoří si z něj přehoz, podobný tomu, co měla stařena, a bude v něm chodit, aby už nikdy nezapomněla na to Tajemství.

Celou noc pracovala, aby své dílo dokončila. Vytvořila si krásný přehoz a hned druhý den ráno si ho vzala na sebe, když šla pro vodu k řece. Všichni, koho potkala, zůstávali v úžasu stát a ptali se: „Odkud máš tak překrásný šat? Nic krásnějšího jsme nikdy neviděli.“ A ona skromně odpověděla, že ho vytvořila. Věděla však velké tajemství – ten přehoz tak úplně netvořila ona. Byl vytvořen skrz její ruce, skrz její srdce… Silou mnohem větší než ona sama… a to mu přidalo na zářivosti a kráse.

Od té doby žena milovala svou práci. Těšila se, až bude zase tkát. Denně se nořila do nadpozemských sfér, do hudby linoucí se z jejího srdce. Denně vyjadřovala světlo a krásu svého nitra hrou na tkalcovský stav. A jak tkala, a tkala čím dál častěji, ten pocit začal prostupovat celé její tělo, každou její buňku. Nejdřív to zažívala jen ve chvílích, kdy tvořila, ale později se ten pocit stal její nejhlubší součástí a zářil z ní i navenek.

A stejně jako rostla její láska, rostla i hojnost v jejím životě. Lidé se o ni začali zajímat, přicházeli ze všech koutů země… zvěsti o jejím překrásném umění se rychle rozkřikly a tak stále přicházeli noví a noví lidé, kteří chtěli vidět tu nádheru a chtěli si od ženy nechat utkat něco na sebe.

Jednou si její záře všiml i mladý muž, který procházel vesnicí. Nešlo si nevšimnout. Taková zářivá žena se jen tak nevidí. Když pak spolu seděli u řeky, zeptal se jí: „Jak to děláš, že jsi tak krásná, že tak záříš? Jak to děláš, že vše, čeho se dotknou Tvé ruce, září?“ A mladá žena se usmála a vyprávěla mu příběh o stařeně z hor, která jednoho dne přišla do její světnice a podělila se s ní o prastaré Tajemství.