Po temné bouři, která se snesla na kraj mého žití, nastalo Ticho. A v tom Tichu se začalo zlehka rozsvěcet světlo uvnitř mé duše. Světlo jemné jako dech, živené odhodláním stát se naplno tou, kterou můžu být. Tady a Teď. Světlo živené uvolněním a bezvýhradným přijetím…

Stávám se lampou, která jasně září do noci, ozařuje její hlubiny a pluje její nekonečností. Stejně jako Luna.

Slyším volání. Nechť všechen život vstoupí dovnitř. Skrz bránu uvolnění, skrz všechny smysly. Ať sám Život živí plamen mého bytí.

Teď už nechci uhýbat, utíkat, ani se před ním schovávat. Už nechci svou bránu k plnému životu zavírat a zamykat na desítky zámků. Chci ji otevřít dokořán. Vpustit dech dovnitř a naplno vnímat. Doopravdy slyšet každý sebemenší zvuk doléhající k mým uším, dívat se životu beze studu a strachu zpříma do očí, skrz dotek vnímat neviditelné a cítit rozmanité vůně a chutě všeho kolem. Propojit vnitřní svět s vnějším.